Chtěl být prezidentem, námořníkem nebo letcem. A je spisovatel

Lubomír Müller. Přiznám se, že jsem jméno tohoto pána ještě nedávno vůbec neznal. A troufám si tvrdit, že takových je nás velká většina. Změnilo se to ve chvíli, kdy se ke mně dostala zpráva o tom, že tento muž, s nezbytným kloboukem na hlavě, vydává knihu. A po osobním setkání jsem přesvědčený, že si Lubomír Müller zaslouží i vaši pozornost.

Obrázky času. Tak se jmenuje ta publikace. Laskavé vyprávění jako vzpomínky na dětství, které se nevrátí. Ale můžeme ho vnímat jako středobod vesmíru, od kterého se vše odvíjí. A zároveň se tam můžeme vracet. Do mladých let, jakožto do klidného přístavu v naší rozbouřené mysli.

Domlouváme si schůzku v restauraci nedaleko brněnského hlavního nádraží. Klobouk na stole jako poznávací znamení. A funguje dokonale, protože pan Müller přichází s předstihem. Na první pohled sympaťák, se kterým člověk rychle nachází společnou řeč.

„Člověk, který si chce splnit svoje sny, které jsou aspoň trochu reálné, si je splnit může,“ vypráví se zaujetím. „A já jsem si vysnil, že si najdu svůj ostrov. Takový trochu Robinson Crusoe. A splnil jsem si to ve Francouzské Polynésii. Je to opravdu malinký kousek země, na kterém bych nepřežil, protože tam ani není voda. Ale byl jsem tam. Zapíchnul jsem klacek do země a řekl: Tady je Müllerovo."

O Vás se bez jakéhokoliv přehánění dá prohlásit, že jste muž mnoha profesí. Jaká je ta zásadní? Spisovatel?

Já obdivuji lidi, kteří si v 8 letech řeknou, že budou třeba učitelem a jdou si za tím. A živí se svým koníčkem. Já jsem chtěl být prezidentem, promítačem v kině, letcem, námořníkem. A paradoxně po mnoha letech jsem zjistil, že trpím mořskou nemocí. Nechtěl jsem být spisovatelem a daleko víc mne přitahovala hudba. Ale okolnosti mého života mne zavály jinam. Včetně určitých zdravotních komplikací, kvůli kterým jsem myslel, že zemřu ve svých čtyřiadvaceti letech.

To bychom tady spolu neseděli. A pan Müller se dožil, snad to mohu prozradit, věku prakticky důchodového.

Já si myslím, že hrana mužského života je 50 let. Pak začne člověk buď všechno ztrácet, nebo všechno nacházet. U mne se přihlásilo jakési mužské klimakterium. Třeba jsem týden ležel v posteli a lámal si hlavu, co dál. Už Karel Čapek říkával, že člověk, který leží v posteli, nelenoší, ale přemýšlí, co bude dělat dál. Ale vysvětlujte to manželce. Při tom ležení jsem si uvědomoval vzpomínky na svoje dětství, včetně šikany, tragické ztráty lásky, rozchodu rodičů... A tak jsem si řekl, že se z toho zkusím vypsat. A svoji první knihu jsem napsal prakticky na jeden zátah. Schody do nebeského pokoje. A touto cestou se ze mne stal spisovatel.

Vaše poslední kniha se jmenuje Obrázky času. Kromě příběhů obsahuje i dobové fotografie. Na přebalu v kočárku jste Vy?

Ano, to jsem já s mým tatínkem. Paní vydavatelce se tak líbila, že ji chtěla dát na obálku pro přirozenost a určitou ležérnost té fotky.

A najdeme v publikaci životní příběhy Lubomíra Müllera?

Já jsem přesvědčen o tom, že každý spisovatel do svých příběhů vkládá i kus svého života. Někdy je to víc, jindy míň. Inspiraci pro napsání této knížky mi dal František Hrubín. Nemohl jsem ho pochopitelně potkat osobně. Ale v antikvariátu jsem našel jeho knihu z roku 1958, která se jmenovala U stolu. A on tam vzpomíná, kdo všechno se tam scházel, co ho zaujalo. Vyprávěl nádhernou lyrickou formou. Já jsem to pojal tak, že na konci každého příběhu je vyjádřeno určité poselství, které je vyjádřeno mluvou dospělého.

Kupují lidi knihy? Může se člověk živit jako spisovatel?

Ne. Česko je malý trh – u nás je aktivních čtenářů možná tak deset tisíc. A knihy píše spousta lidí. Když jsem se ptal na školách dětí, kdo čte, bylo jich velmi málo. Přitom jsem četl studii, která říká, že čtení a psaní podporuje náš mozek, aby nezakrněl. Četbou si náš mozek také vytváří různé obrazy, což u přímého vizuálního vjemu chybí. Na druhou stranu jsem optimista ohledně lidské budoucnosti. Vždycky jsme si dokázali se všemi nástrahami poradit.

Jaká bude Vaše další kniha?

Bude to sci-fi o školní třídě, která letí na školní výlet kolem Měsíce. Budou mít technické problémy – což je klišé všech těchto příběhů,“ usmívá se. „A pak se tam budou různým způsobem projevovat lidské vlastnosti a charaktery.

A co třeba nějaký životní sen nebo cíl? Máte?

Ohledně profesního života jsem si asi splnil vše. Podíval jsem se i na vzdálená místa. Ke splnění opravdu stačí i myšlenka. Protože ta se zhmotní a sen je splněný. A to je pak nádherný pocit, kterému se nic nevyrovná.

V jedné vesničce s hliněnými domečky mne jedna malá dívenka vzala za ruku a dovedla k sobě domů. Měl jsem v té době dospívající dcery, které si často stěžovaly, že jim to či ono chybí. A tahle malá holčička z vesničky, která leží pod aktivní sopkou, mi ukázala, jak bydlí. S takovou láskou a radostí v očích. Přitom v té chatrči měla jenom jednu hadrovou panenku. A člověk si uvědomí, že hromadění materiálních statků nám opravdové štěstí nepřinese.

Přál bych si, aby to co dělám, dávalo lidem radost a povzbuzení do života. Aby se víc usmívali na svět kolem sebe. Protože ten život máme jenom jeden, tak si ho nekazme...

Zdroje: osobní rozhovor, www.lubomir-muller.cz