Divočina mezi paneláky

Na jednom sídlišti v Českých Budějovicích stojí typická sídlištní školka uprostřed přírodní zahrady plné květů, rostlin a hmyzu. Tu před lety založili nadšenci z Centra environmentální a globální výchovy Cassiopeia. S jeho ředitelem Tomášem Smržem se už dlouho znám, a tak jsem ho trochu vyzpovídal. 

Tomáš Smrž, ředitel Centra environmentální a globální výchovy Cassiopeia. Foto: Marek Drda - se svolením

Tomáši, kdy vaše přírodní zahrada vůbec vznikla?

Už v roce 1998. To byl takový úplný začátek. Tehdy jsme získali do pronájmu pavilon této školky na českobudějovickém sídlišti Vltava a pak i tuhle zahradu. Šlo o typickou školkovou zahradu s nakrátko posekaným trávníkem a asfaltovými cestičkami. To se ale po malých krůčcích začalo postupně měnit. Bývalá pískoviště se změnila v záhony, u zdi vznikl další záhon ve tvaru mandaly, pak zahradní jezírko a další biotopy.

Čím se přírodní zahrada liší od té konvenční?

Záleží na tom, jaké je její pojetí. Třeba zrovna pojetí té naší se od většiny přírodních zahrad v ČR trochu odlišuje tím, že u nás ponecháváme přírodním procesům ještě větší prostor, než je obvyklé. V přírodní zahradě jako takové jde totiž zpravidla o to, že se nepoužívají chemické postřiky, umělá hnojiva ani rašelina, většinou v ní nalezneme nějaký hmyzí hotel nebo ptačí budku, rostliny, které lákají hmyz a ptáky, popřípadě nějaký vodní biotop a tak dále. 
U nás však jdeme trochu dál, protože příliš neřešíme konvenční estetiku a necílíme na užitkovost, ale necháváme samovolným přírodním dějům větší volnost, než tomu u běžných přírodních zahrad bývá. 

Hmyzí hotel je tu spíš na ukázku – v téhle zahradě má hmyz prostor všude. Foto: Marek Drda - se svolením

Takže vás zajímá třeba přírodní sukcese?

Ano, přesně tak. Například tady ta kvetoucí růže je prorostlá dalšími rostlinami, takže tvoří jakýsi ostrůvek obrovské biologické rozmanitosti. Kdybychom chtěli spočítat jednotlivé druhy rostlin, které v ní rostou, dopočítali bychom se k patnácti, možná dvaceti druhům. A je to proto, že do ní nalétala semínka z okolí, které není udržované obvyklým způsobem. V konvenční i běžné přírodní zahradě by byl kolem růže volný prostor, který by byl vypletý a třeba pokrytý mulčem. Na to my nemáme sílu ani čas, a navíc chceme pozorovat mezi dalšími přírodními ději třeba právě tu sukcesi, tedy způsob, jakým se postupně mění a vyvíjejí společenstva v daném ekosystému.

Do zahrady ale stále zasahujete, ne?

To samozřejmě ano, ale v omezenější míře, než je zvykem. Když v růži vyroste strom, nakonec ho vyříznout musíme, aby růže vůbec přežila. Ale do té doby jen pozorujeme, jak vlastně příroda pracuje. A to tu děláme na obrovské spoustě míst. Naše zahrada stojí na samovolně probíhajících přírodních dějích, do kterých my zasahujeme a které regulujeme, ale mnohem méně, než se to dělává v jiných zahradách. 

Co by patřilo mezi základní prvky přírodní zahrady?

Asi jak kde, ale zřejmě by to byly hodně smíšené trvalkové záhony, poskládané tak, aby na nich vždy něco kvetlo. Kromě toho, že vypadají hezky, na nich najde potravu spousta drobných živočichů, především hmyzu. V přírodní zahradě také obvykle najdeme nějaký vodní biotop, jako je vodní jezírko, neposečené ostrůvky trávníku. Zase tu jde především o to, aby zde nacházely útočiště rozmanité druhy živočichů. Typická je také smíšená výsadba různých druhů zeleniny a podobně.

Vaše zahrada leží uprostřed sídliště a je obklopena asfaltem. Vyskytují se tu nějaké živočišné druhy, které by tu biolog úplně nečekal?

To určitě. Dokonce jsme si tu loni nechali udělat entomologický průzkum, který přinesl skutečně zajímavé výsledky. Například se zjistilo, že nám tu létá 37 druhů žahadlových blanokřídlých, což jsou ve zkratce vosy, včely a čmeláci. Je to přibližně stejný počet druhů, který se vyskytuje na šetrnějším způsobem obhospodařovanějších trávnících na území celého města České Budějovice, které mají podstatně větší rozlohu. A my je tu máme na pár arech.

Čím to je?

Podle interpretace entomologického výzkumu je to především tím, že tu máme hromady mrtvého dřeva a řadu míst, kde nesečeme vůbec, nebo třeba jen jednou za rok. Výzkum tu objevil i patnáct druhů denních motýlů a řadu vzácných druhů hmyzu. Kromě hmyzu jde ale i o skutečnou oázu pro ptáky, kteří tu nacházejí dostatek potravy i úkrytů ve stromech, v keřích, ale i v hustěji rostoucích trvalkách. 

Mrtvé dřevo je pro spoustu druhů učiněný ráj. Foto: Marek Drda - se svolením

To zní opravdu hodně zajímavě. Co doporučit člověkovi, který by chtěl svoji zahradu trochu posunout ve prospěch přírodních procesů? Čím by mohl začít?

Asi bych začal tím, že se pokusím pěstovat víc rostlin pohromadě a ustoupím od představy, že je musím neustále něčím ošetřovat. Snažil bych se využívat skutečnosti, že se rostliny mohou doplňovat a navzájem podporovat. Svým tvarem, výškou, kořenovým systémem, nároky na živiny. Nechával bych zralá semínka rostlin – včetně zeleniny – volně „cestovat“ po zahradě a pozoroval bych, kde se které rostlině opravdu daří. Pokud by to jenom trochu šlo, veškeré rostlinné zbytky bych prostřednictvím kompostu a mulčování vracel do půdy. Pokročilejší zahradník může vyzkoušet obejít se bez rytí. Stačí dát kompost na záhon a sázet rovnou do něj. O zbytek se postarají žížaly, které kompost samy zapraví.

Jaké jsou výhody přírodní zahrady?

To opět záleží na tom, co od zahrady člověk očekává. Pokud ji využívá k produkci potravin, má slušnou šanci, že získá potraviny zdravé, nenese-li půda ovšem nějakou zátěž z minulosti. 
Přírodní zahrada také zbavuje stresu vyvolaného tím, že nemám něco vypletého, posečeného a prořezaného. Měli bychom se zbavit utkvělé představy, že zahrada je jakýsi prodloužený obývák našeho domu. Je velký rozdíl mezi vystavěným prostředím, které od základu tvoříme a máme plně pod kontrolou – obývák, kancelář, koupelna – a mezi prostředím, které bychom měli ovlivňovat a regulovat jen do určité míry. Na zahradě vstupujeme do přírodního prostoru. Příroda tu byla před námi a my bychom se podle toho měli chovat a zapomenout na to, že tu budeme mít stejně naklizeno jako doma. Třeba my jsme tu obklopeni samými paneláky. Obdélníky, čtverci, kvádry, krychlemi, asfaltem, betonem, vším, co je tvrdě uspořádané, nalinkované. Nic není spontánní, samo od sebe. A právě proto ponecháváme naši zahradu méně udržovanou, čímž vytváříme místo, které je daleko více živelné, spontánní, přirozené a přírodní.

Co na to lidé?

Zjišťujeme, že náš přístup hodně vyhovuje mladým lidem. Například maminkám s dětmi, které tu mají spoustu příležitostí ke hře. Děti si hrají a maminky si tu odpočinou. Samozřejmě se najdou lidé, kterým se to tu nelíbí, což je v pořádku. Jejich představy o „správné“ zahradě jsou prostě jiné. Ale jsme rádi, že se nám tu vytvořila komunita lidí, kteří sem chodí pravidelně. Což nás vedlo i k tomu, že jsme z části naší zahrady udělali zahradu komunitní. Uvědomujeme si, že pro někoho neposečený trávník a hromada větví spadají do kategorie „nepořádek“. Ale sídlištní prostředí přímo vyzývá k tomu, abychom tu z toho udělali trochu divočinu. 

Komunitní zahrada skýtá stín i v parném odpoledni. Foto: Marek Drda - se svolením

A co je pracnější – přírodní, nebo konvenční zahradničení?

Já nevím. Podle toho, jak k němu budu přistupovat. Pokud se totiž rozhodnu, že v přírodní zahradě budu cíleně a detailně vytvářet prostředí pro nejrůznější živočichy a rostliny, mohu se v ní nadřít mnohem víc než na zahradě, kterou každou neděli přejedu sekačkou. Zahrada je velmi osobní a individuální záležitost a tvrdit, že konvenční zahradničení je pracnější nebo méně pracné, je na podobné úrovni jako tvrdit, že žena je horší nebo lepší řidič než muž. Když se rádi válíte na trávě a opalujete se, asi nebudete chtít, aby v ní byly včely. Naproti tomu přírodní zahrada bude vyhovovat lidem, kteří si rádi hrají, tvoří a pozorují. Kreativita a hravost jsou důležitými charakteristikami přírodního zahradníka.

Jak jste na tom Vy osobně?

Já rozhodně nejsem nějaký rozený zemědělec ani zahradník. Jsem spíše tvůrčí typ, takže mě baví vytvářet zahradní ekosystém, ale ne tak, abych přírodě svůj záměr vnucoval. Nejprve přírodu pozoruji, zjišťuji, jak funguje, a teprve pak něco usměrňuji, upravuji nebo obohacuji tím, co do toho vnáším. Zahrada pro mě není artefakt, ale výsledek jakéhosi spolutvoření. Něco tvořím já, něco přírodní procesy, a mým úkolem je to propojit. Základem je ovšem tvoření, které vychází z přírody samotné. A výsledkem je nesmírná pestrost. 

Zdroje: redakce, rozhovor