Historie baronů na kolech

Závozník Pozemních staveb baron Christian Battaglia de Sopramente e Ponte alto urazil na kole bezmála milion kilometrů. Dokument o jeho sestře Blance byl nominován na Oscara a jejich smrtí skončila staletá historie jediného šlechtického rodu u nás, který směl celý minulý režim prožít na svém zámku.

Christian Battaglia se narodil na rodinném sídle v Bratronicích roku 1914, čtyři měsíce poté, co jeho otec odešel do války. Blanka přišla na svět o tři roky dříve ve Vídni. Oba byli potomky starého italského rodu, jehož historie sahá až do 17. století, kdy jejich předek získal za hrdinství v boji šlechtický titul.

Památník na bratronické návsi | Zdroj: Marek Drda - se svolením

Jejich tatínek Quido byl šlechtic hospodář. Staral se o rozsáhlé pozemky, rád jezdil na koni i na traktoru, mašinkou se sám stříhal dohola, sám si balil cigarety a byl na slovo vzatý odborník na chov kaprů. Své děti vedl ke skromnosti a tvrdé práci. Maminka Gizela ovládala šest jazyků, skládala básně a dokázala odrecitovat zpaměti celého Fausta.

Kolo – láska na první pohled

Blanka po letech vzpomínala, že jako malá dělala vše, co ostatní venkovská děvčata: běhala bosky, lezla na stromy a brzy se naučila jezdit na kole – stejně jako Christian. Oba sourozenci si kolo zamilovali. Na první závody se vydali roku 1929 do Berouna. Christian skončil druhý, Blanka čtvrtá. O Christianově osudu je rozhodnuto: celý svůj život stráví v sedle závodního kola. Pozadu však nezůstane ani Blanka.

Na první cestu do zahraničí se Blanka vydala přes Rakousko a Německo do Švýcarska. Přísný otec jí sice dal své svolení, ale nikoli peníze. Ty si musela naspořit a vydělat. Ale cestu šťastně zvládla. A nebyla to cesta poslední. Blanka projela půl Evropy a svými výkony začala vzbuzovat pozornost veřejnosti.

Vstupní brána zámku Bratronice | Zdroj: Marek Drda - se svolením

Alpy prověří každého cyklistu i dnes, natožpak v době, kdy kola ještě neměla přehazovačku. Blanka však byla pověstná tím, že neslézá ani ve velmi prudkých kopcích. Přezdívalo se jí Postrach Alp. Na její výšlapy se přicházely dívat davy lidí, kteří ji povzbuzovaly. Nechyběl ani místní tisk. Blanka jezdila na kole až do chvíle, kdy ji v Blatné smetl automobil. Naštěstí ji tehdy nezmrzačil, ale na náročnou cyklistiku už to prostě nebylo.

Christian jezdí za dva

O jednoho šlechtice cyklistika přišla, štafetu však přebírá ten druhý. Christian se také vydává na cestu po Evropě. A rovnou do Francie. Jenže i na něj čeká auto, které ho srazí v Marseille. Tak nešťastně, že Christianovi hrozí amputace nohy. Nasedá do vlaku zpátky do Čech. Cestou si na zastávkách lehá do sněhu, aby srazil horečku. A tahle šílená sázka se nakonec vyplácí: čeští doktoři mu nohu zachránili. Od té doby Christiana nic nezastaví. Až teprve smrt.

Pomníček v lese u Strakonic | Zdroj: Marek Drda - se svolením

Jezdí do Německa, Rakouska, Švýcarska i Itálie. Na suchý chleba a vodu. Nic víc nepotřebuje. Christian je cyklistický asketa a jeho heslo zní: „To stačí“. To se ovšem netýká tréninku. Za rok Christian najede v průměru 20 tisíc kilometrů, za život jich urazí téměř milion. Jeho nasazení a vytrvalost jsou tak fascinující, že o něm spisovatel Ota Pavel napíše povídku Baroni na kolech, která vyšla ve sbírce Syn celerového krále. Christian je podle Pavla jedním z největších sportovců na světě.

Nadvakrát připraveni o majetek

První pohromu do poklidného života venkovské šlechty přivolal tatínek Quido za 2. světové války, když se v dopise prezidentu Háchovi spolu s dalšími zástupci české šlechty přihlásil k českému národu a obhajoval jeho existenci. Němci ho potrestali uvalením nucené správy na majetek.

Ten Battagliům po válce rychle vrátili, ovšem jen aby jim ho zase stejně rychle vzali. Zámek připadl státu, který ho dal do užívání zemědělskému družstvu. To si s ním ale nevědělo rady a nechávalo ho pustnout. Těžko říci, zda měli štěstí. Bez prostředků na údržbu a bez vlastnických práv mohli jen bezmocně přihlížet, jak jejich majetek pomalu chátrá.

Budovy bratronického zámku | Zdroj: Marek Drda - se svolením

Bratronický zámek vlastně nikoho nezajímal, a tak se stalo, že Battagliové mohli jako jediný šlechtický rod u nás zůstat ve svém vlastním sídle až do jeho navrácení majitelům po roce 1989.

Maminku Gizelu ochromila artritida, takže posledních deset let života strávila na lůžku v rozpadajícím se zámku. Ošetřovala ji Blanka. Ta se vrátila ze Švýcarska, kam se hned po válce vdala. Manželství však vydrželo jen půl roku.

Budovy bratronického zámku | Zdroj: Marek Drda - se svolením

Tatínek Quido až do smrti každý den obcházel svá bývalá pole. Instinkt rozeného hospodáře se mu stal zhoubou. Zemřel na poli. Bota, kterou si kvůli svému vysokému věku již sám nedokázal vyzout, mu uvízla v hluboké brázdě. V tmavém oblečení ho na tmavé půdě, na niž upadl, nebylo vidět. Našel ho po několika dnech soused. Připadalo mu divné, že uprostřed pole stojí zapíchnutá hůl. Tou dobou už byl starý pán mrtvý.

Krajina kolem zámku | Zdroj: Marek Drda - se svolením

Vysvobození Christiana

V 50. letech přijela na zámek kriminálka. Prý hledat ukradené pytle zrní. Když zrní nenašli, obvinili Christiana, na kterém tehdy spočívala hlavní starost o uživení rodiny, z krácení povinných dávek a zavřeli ho. Nepočítali však s tím, že se Christiana zastanou místní lidé. Ti se za ním po pár měsících vypravili do vězení a pak kvůli němu i k soudu. Soud pod jejich tlakem Christiana šalamounsky odsoudil na pět měsíců, které si už Christian odseděl.

Christian se tedy dostal na svobodu, ale když se chtěl vrátit do strakonické Zbrojovky, kde tehdy pracoval, nevzali ho. Měli ho za politického vězně. Musel tedy nastoupit jako závozník k Pozemním stavbám.

Rodí se cyklistická legenda

Navzdory těžkostem Christian nepřestává trénovat. Jezdí dvacet kilometrů do práce, dvacet kilometrů z práce, pak vyráží na trénink. Klidně dvě stě kilometrů.

Autor článku s Petrem Kopicem, který k bratronickému zámku přijíždí kvůli Christianovi každý rok již 14 let | Zdroj: Marek Drda - se svolením

V létě i v zimě, za světla i potmě, za jakéhokoli počasí. Když napadne sníh, počká, až mu autobus prorazí cestu, a pak jede ve vyjetých kolejích. Občas spadne, poláme si kosti, ale jen co mu trochu srostou, začíná trénovat. Když má zápal plic, dva tři dny si poleží a ještě na antibiotikách vyráží na kole.

Ale i přes tuhle šílenou dřinu nikdy nevyhrál žádný významný závod. Ne nebyl špatný, v roce 1939 měl jet dokonce na olympiádu do Berlína, ale těsně předtím si zlomil ruku, takže se musel jenom dívat. Jako by mu vždycky scházel ten pověstný kousek štěstí. Pětadvacetkrát se zúčastnil nejtěžšího závodu v ČSSR, nechvalně proslulého cyklomaratonu Praha – Karlovy Vary a zpět. Znal ho každý, kdo bral cyklistiku vážně.

Smrt v sedle

Konec Christianova příběhu by se Otu Pavlovi určitě moc líbil. Jak žil, tak také zemřel. Na kole. Při stoupání do kopce ze Strakonic, cestou domů do Bratronic. Mezi kamarády, kteří mu říkali Krista. Byl prý mrtvý dřív, než dopadl na zem. Srdeční arytmie. Sanitka, která náhodou projížděla kolem, neměla šanci ho zachránit. Psal se rok 1991 a Christianovi bylo 76 let.

Poslední osudový kopec 2 km od Strakonic | Zdroj: Marek Drda - se svolením

Sama v zakletém zámku

Blanka se stala posledním žijícím potomkem české větve původně italského rodu Battaglia. Když jí řekli, že Christian zemřel, zastavila sloupkové hodiny a už je nikdy znovu nespustila. 

V roce 1993 o ní Petr Václav natočil dokumentární film Paní Le Murie, za který získal na mezinárodním festivalu filmových škol v Mnichově 1. cenu za nejlepší dokument. Ve svém sugestivním snímku, který mu vynesl i nominaci na studentského Oscara, nám představuje Blanku v kulisách rozpadajícího se sídla a beznadějně zanedbaného parku, ve kterém stará šlechtična holýma rukama vytrhává úporné šlahouny plevele a láme suché větve.

Oblečena jako kterákoli obyčejná venkovská žena vláčí těžké kýble vody. Každá kapka se totiž musí přinést z obecní studny. Přívod vody samospádem je už dávno zničený, stejně jako celý zámek. Když Blanka promluví, divák užasne nad kultivovanou poetičností jejích slov. Její svérázný pohled na svět, prodchnutý láskou k přírodě a bezmála apokalyptickým očekáváním budoucnosti, působí zvláštní hypnotickou silou, umocňovanou obrazy zkázy kdysi pečlivě udržovaného zámku.

Po večerech Blanka sedává ve starém křesle a na stolku před sebou si čte National Geographic nebo listuje v tlustém svazku Dějin 20. století. V německé televizi sleduje dokumenty o vesmíru, o kterém pak přemýšlí.

Zbytek poberou zloději

Poslední příbuzné, se kterými se ještě stýkala, měla Blanka ve Vídni a čas od času za nimi jezdívala. Na tu dobu čekávali zloději. Vykradli ji většinou hned druhý den po odjezdu. Když jí to sousedka poprvé volala, neubránila se slzám. Ale Blance jako by to bylo jedno. A možná už bylo. Prý se to dalo čekat, řekla. A zeptala se, jestli se nic nestalo kočce. Živí tvorové ji odjakživa zajímali víc než mrtvé věci.

Z celého zámku využívala jen dva pokoje. Jednou ji v ložnici vzbudili ze sna dva maskovaní mladíci. Svázali ji prádelní šňůrou a kolem krku jí utáhli zástěru, aby nemohla křičet. Vyřezali plátna z rámů, pobrali, co tu ještě zbylo, a utekli. Blanka se po nějaké době dokázala rozvázat a od sousedů zavolat policii. Pachatele jako obvykle nedopadli.

Blanka Battaglia de Sopramonte e Ponte alto dožila v lažanském domově důchodců. Její smrtí roku 2005 česká větev rodu zanikla. Děti ani ona, ani Christian neměli.

Stopy posledních Battagliů

Christian má přímo v Bratronicích na návsi pomníček, který tu vztyčili jeho přátelé cyklisté. A na kopci Tisovník je ve stoupání od Strakonic kousek od silnice křížek označující místo, kde Christian zemřel. Christianovo jméno nese i šumavská cyklotrasa číslo 33. Blančin příběh inspiroval spisovatelku Janu Poncarovou, které loni vyšla v nakladatelství Motto kniha Cyklistka: Osud poslední baronky.

Památník na bratronické návsi | Zdroj: Marek Drda - se svolením

Přestože kousek od Bratronic stojí rodinná hrobka Battagliů, jsou Blanka s Christianem pohřbeni spolu s rodiči v prostém hrobě na malém hřbitůvku v nedalekém Záboří. Na náhrobku nejsou žádná jména ani data. Zdobí jej jediné slovo: Battaglia. Italsky „boj“, „bitva“. 

To stačí, řekl by Christian.