Jak se píše historie?

Naše historie je plná příběhů, které stojí za to vyprávět. Výjimečným vypravěčem českých dějin je spisovatel Pavel Kosatík. A není to žádný nudný historik, kterého čtou pouze odborní kolegové. Píše romány, životopisy i filmové scénáře. Jeho knihy se prodávají v mnohatisícových nákladech. A neustále nám kladou otázku, co jsme my Češi vlastně zač.

HRÁTKY S HISTORIÍ

Knížky píšete více než třicet let. Už víte, k čemu jsou spisovatelé pro společnost dobří?

Spisovatelé formulují to, co každý ve skutečnosti ví, jen neví, že to ví. Až když si to pak člověk přečte napsané, uvědomí si, že to celou dobu tušil.

Nemám pocit, že literatura objevuje mnoho nových věcí. Nejcennější je v tom, že propojí lidi v rovině jakéhosi kolektivního nevědomí.

Historikové ale také píší knihy. V čem se tedy od historika liší spisovatel, který píše o historii?

Nejsem si předně úplně jistý, jestli je historie jenom věda. Nejsem ale ani zastánce toho „postmoderního“ přístupu, že psaní o historii je jenom subjektivní vyprávění. A že tedy co autor, to jiná historie.

Je ale nutné, aby při psaní o historii platila pravidla. Hlavně to, že každé silné tvrzení se musí opírat o argumenty, zpravidla doložené v pramenech.

Kdo píše o historii, musí přinášet nové myšlenky, jinak je to jenom exhibice pilnosti. Beletrista – na což se často hřeší – si může s historií víc hrát.

Není to riskantní?

Někdy ano. Třeba když si francouzský romanopisec Jean Echenoz vypůjčil Zátopka a Dana Zátopková se z toho mohla zbláznit, protože z jejího pohledu, ženy, která ten příběh prožila, ta knížka prostě nebyla pravdivá. Mluvil jsem s ní o tom. Snažil jsem se jí vysvětlit, že mezi novelou a životopisem je rozdíl.

Jenomže když už tam bylo skutečné jméno Zátopek, tak ona očekávala, že vyprávění o něm se bude podobat skutečnosti. Na čemž něco je.

Co jste se díky psaní o české historii dozvěděl o nás Češích?

Žádné zvlášť převratné věci. Ty můžou přijít, až ještě víc ubude bílých míst, kterých je v psaní o té české minulosti pořád plno. Když jsem psal pro režiséra Roberta Sedláčka scénář k Českému století, říkal jsem si, že by bylo dobré zachytit, jak se u nás vlastně přijímají politická rozhodnutí. Protože se někdy zdá, že jedni ta svá vlastní špatná rozhodnutí opisují od těch předchozích.

Ale na něco jsem přišel: třeba že dlouhodobým problémem téhle společnosti je, že nemá strukturu. Je to pořád z velké části postkomunistický dav. Populista zapíská a miliony lidí jdou za ním. Struktura – třeba v podobě odpovědných elit – by rychleji zapnula varovné systémy.

Co o nás vlastně vědí za hranicemi?

Myslím, že v poslední době nevyzařujeme zvlášť zajímavé myšlenky, inspirativní pro Evropu nebo svět. Minimálně od doby, kdy zemřel Václav Havel, se toho moc neobjevilo.

V Evropě jsme průměrně velkou zemí, ale hovoříme menšinovým jazykem. Jak moc omezuje jazyk hranice našeho národa?

Strašně moc. Mým snem je povinná angličtina pro všechny, ale to se skoro bojím říct. Bral bych ji jako samozřejmost. V tomhle směru jsou na tom například Holanďané nebo Belgičané líp. Angličtinu mají domestifikovanou po desetiletí a díky tomu mohou i úplně jinak komunikovat do světa.

ČECH, CO PÍŠE O SLOVÁCÍCH

Ve své poslední knize jste se pustil do Slováků. Kniha Slovenské století vyšla třicet let po rozpadu federace a vzniku samostatného Slovenska. Jak jste prožíval rozdělení společného státu?

Tehdy jsem byl ne snad český nacionál, ale byl jsem ztotožněný s pohledem pravicové vlády na rozdělení státu. Určitě mi připadalo, že Slováci jsou iracionální zátěž vzhledem k tomu, co mně se jevilo jako naše, české racionální spění za ekonomickou reformou. Jak se později ukázalo, bylo to iracionální oboje. I když každé jinak.

Tohle přesně byla situace, kdy by se strukturovaná společnost, kterou nemáme, zachovala jinak. Ale takhle to byl dav proti davu. A ukřičeli to ti, kteří měli zrovna nejsilnější hlas.

Kam jsme to za těch třicet let v česko-slovenských vztazích dotáhli?

Zdá se mi, že už jsme pochopili, proč se náš stát doopravdy rozpadl. Že to nebylo kvůli nějaké slovenské iracionalitě, ale že ti Slováci se cítili samostatným národem od úplného společného začátku, tedy od roku 1918. Ačkoliv to jejich politici dlouho nedokázali srozumitelně artikulovat.

Takže společný československý stát byla jenom historická nutnost a zároveň iluze?

Od chvíle, kdy Slováci mezi válkami dobudovali své elity a ty pak dodaly národní sebereflexi, byl ten stát udržitelný jen za cenu dobré vůle a vysokého taktu na obou stranách. Ty se ale nedostavily.

Po druhé světové válce ten stát tak dlouho udrželo pohromadě hlavně to, že zůstal zamrzlý v sovětském bloku. Kdyby třeba v roce 1968 nepřišla sovětská okupace, konal by se v září XIV. sjezd KSČ, který měl projednávat federální otázku. Stát by dostal velké trhliny už tehdy.

My Češi jsme, bohužel, za těmi slovenskými tendencemi k samostatnosti viděli nikoli logickou emancipační touhu, ale nevděk. Jak si můžou dovolit být nespokojení ve státě, který jsme jim vymysleli? Jenomže my jsme si ho vymysleli hlavně v svém vlastním zájmu.

I proto se ten stát nakonec tak snadno rozpadl. Když už jsme tu neměli Němce, Slováky jsme proti těm Němcům ani nepotřebovali...

Znamená to, že Slováci byli za posledních třicet let úspěšnější než my?

Myslím si, že to poslední, dvacáté století, bylo opravdu jejich, slovenským stoletím. Že ten čas jako národ nepromarnili. Na jeho konci, v roce 1998, dokonce zažili demokratickou katarzi, když odstavili predátora Vladimíra Mečiara.

My jsme v té době prožívali něco úplně jiného, u nás byl rok 1998 rokem opoziční smlouvy, tedy opakem demokratické katarze. Zčásti jsme něco podobného zažili až při loňských parlamentních volbách.

Jak to tedy je s tím naším česko-slovenským spřízněním?

Myslím, že si vzájemně chybíme. Ve srovnání se Slováky jsme starý národ se starou duší. U nás vládne skepse. Na většinu podnětů se tady člověk dočká odpovědi, že to a to nejde z tisícera takzvaně rozumných důvodů. Jako by takové Jistě, pane premiére, ale nemyšlené jako podfuk na šéfa, ale téměř jako bytostné, bylo životní krédo.

Jedni druhým jsme bývali zrcadlem. To dnes v Česku chybí a ze Slovenska často slýchám, že to chybí taky tam. Obojí jsme si snížili svůj vlastní horizont, měli bychom s tím něco dělat.

SPISOVATEL A JEHO ČTENÁŘI

Píšete své knížky dlouho, nebo se rodí snadno a rychle?

Já svoje knížky nabírám většinou dlouho. Slovenské století třeba vznikalo od roku 1998, kdy jsem si přečetl jednu knihu Rudolfa Chmela a došlo mi, jak širokospektrální to slovenské intelektuální prostředí je. Od té doby jsem si začal různé věci vypisovat, ty výpisky všelijak skládat. A když toho byla plná krabice, začal jsem se ptát, o jakou podobu si ten materiál říká.

Je obtížné to všechno seskládat dohromady?

Jsem „zkažený“ psychoanalýzou, které jsem věnoval sedm let života a která se stala mně vlastně jediným myšlenkovým systémem, o němž jsem přesvědčen, že stoprocentně funguje.

A proto věřím i na tu spolupráci nevědomí při psaní. Snažím se vždycky, aby se mi to nakonec psalo „samo“. Určitě tomu zároveň i poroučím, nechci se při tom poroučení ale přistihovat zbytečně často.

Kdo je vlastně váš čtenář?

Kdokoli, kdo má odvahu jít do toho náročného partnerství, které mezi autorem a publikem kniha vytváří. Čtenář je zkrátka partner.

Nejradši jsem, když mi napíše nebo za mnou na besedě přijde člověk s tím, že ho nad mou knížkou napadlo něco úplně jiného podstatného a zajímavého, o čem já jsem třeba vůbec nepsal. Že to nastartovalo jeho vlastní přetváření tématu.

Slovenské století jste napsal česky, ale dobře se prodává i na Slovensku. Jak to Vy osobně vidíte s překládáním českých knih do slovenštiny a naopak?

Když se mě někdo na besedách ptá, jestli Slovenské století vyjde ve slovenském překladu, často hned vstane nějaký Slovák a řekne, že to není vůbec potřeba, že Slováci česky prostě čtou. Asi je to pravda, slovenští čtenáři nikdy neměli s češtinou takový problém jako my se slovenštinou.

V tuzemských knihkupectvích ale dnes nejsou slovenské knihy vůbec vidět. Skoro nikde je v kamenných obchodech nekoupíte, jenom přes internet. Podle mě zase dozrál čas na to, založit aspoň v Praze nějaké pořádné slovenské knihkupectví…

Pavel Kosatík (*1962 v Boskovicích)

Spisovatel a scenárista. Na svém kontě má dlouhou řadu knih o české historii a významných osobnostech. Je autorem televizních a filmových scénářů (seriál České století, film Hovory s TGM). 

Psal o manželkách českých prezidentů či osobnostech naší politiky, kultury i sportu (V. Havel, T. G. Masaryk, V. Čáslavská, E. Zátopek, P. Kohout). Zajímá ho, jak český národ uvažuje a jak se vyvíjel (České snění, České okamžiky). Jeho novinka Slovenské století zabývající se česko-slovenskými vztahy a vývojem slovenského národa se během několika měsíců dočkala už třetího dotisku.

Výběr z knih Pavla Kosatíka:

• Devět žen z Hradu
• Jan Masaryk – Pravdivý příběh
• Gottwaldovi muži
• Fenomén Kohout
• Věra Čáslavská – Život na Olympu
• Emil Běžec
• Jiný T. G. M.
• České snění
• České okamžiky
• Slovenské století