Návrat do starých dobrých časů. Ve Vídni u Hawelků

„Kde jsou ty starý dobrý časy, kdy svět byl ještě v pořádku...“ Také jste zaregistrovali v poslední době tento povzdech? Stroj času zatím vynalezen nebyl, ale vypravit se do míst, kde se jeho běh zastavil před mnoha desítkami let, není nic nemožného.

Čas, který neplatí

Uvnitř podniku na vás dýchne romantika smíchaná s melancholií a dalšími pocity, které se dají velmi obtížně definovat. Jakoby se člověk ocitnul ve světě, kde spěch, stres a honba za něčím, byly naprosto cizí pojmy. Čas ztrácí význam a možná i jiné fyzikální veličiny zde tak úplně přesně nefungují.

Usedám na letitou dřevěnou židli k typickému stolku s bílou mramorovou deskou. Skoro neslyšně zavrže, ale je bytelná a určitě už hostila majitele těžších a slavnějších pozadí. Než se stačím pořádně rozkoukat, stojí u mne číšník v elegantním obleku, s motýlkem pod krkem. Objednávám si Wiener Melange, což je káva s našlehaným mlékem – něco mezi „latéčkem a kapučínem“.

„Möchten Sie einen Kuchen zum Kaffee?“ ptá se s úsměvem obsluhující muž. Tedy, zda si dám nějaký moučník ke kávě... Moje původní předsevzetí, že si dám pouze horký voňavý nápoj, bere rychle za své. Být ve Vídni u Hawelků a nedat si nějakou sladkou dobrotu, to bych se z toho musel ještě zpovídat ve vedlejším chrámu svatého Štěpána. A tak na stolku přistává společně s kávou také teplý nadýchaný jablečný štrúdl. Jako od babičky.

Lehce nesměle pokládám otázku: „Mohu zde, prosím Vás, fotografovat?“. Ten dobrý muž se na mne podíval, jako kdybych se v Brně zeptal, kde je Pražský hrad. „Selbstverständlich.“ Samozřejmě, že ano....

Společenské faux pas

U stolku s rezervací, hned vedle toho mého, usedá elegantní prošedivělá dáma. Svým dvěma společnicím vypráví o osudu manželského páru Hawelkových. Sice by se to nemělo, ale její zvučný hlas prostě nelze přeslechnout.

„Kavárna Hawelka vznikla v roce 1936. To se sice může zdát jako kdysi dávno, ale úplně první kavárna ve městě valčíků otevřela už v roce 1700. Údajně ji provozoval Armén jménem Diodato a ve Vídni ji už nenajdete. Během druhé světové války byl podnik zavřený, protože Leopold musel na frontu. Snad zázrakem byla budova po válce v pořádku a Josefina Hawelková začala hned péct svoje vyhlášené povidlové buchty. A zákazníci se jen hrnuli.“

Nedá mi to, vstupuji do vyprávění té sympatické znalkyně vídeňského kavárenského prostředí: „Promiňte, ale chtěl bych jenom doplnit, že Leopold Hawelka má české kořeny. Víte, já jsem také z Čech,“ dodal jsem s provinilým úsměvem. A ještě jsem pokračoval: „na buchtách s povidly si rádi pochutnáváme i u nás. Máme s Rakouskem společnou historii i kuchyni“.

Sympatické ženy mne zvou ke svému stolku, kde je volná jedna židle. Ale s díky odmítám. Zas tak drzý opravdu nejsem.

Odpoledne, které by mělo být nekonečné

Pomalu dopíjím svoji kávu s mlékem a přemýšlím, u kterého stolku s mramorovou deskou asi seděl Friedensreich Hundertwasser, známý rakouský architekt, malíř a grafik. V 60. letech minulého století totiž patřil s ostatními vídeňskými intelektuály mezi štamgasty tohoto podniku. Ale pomyslná kniha návštěv, což jsou v tomto případě stěny Cafe Hawelka, se může pochlubit i dalšími jmény: Arthur Miller, Andy Warhol nebo Grace Kelly.

Myšlenky líně bloudí hlavou. Jakoby to odpoledne zalité sluncem na vídeňských ulicích nemělo skončit. Pan vrchní nikterak nespěchá s tím, že se má platit. To je nepsané pravidlo tohoto podniku. Kdo si něco objedná, je host. A hostem bude tak dlouho, jak to on sám uzná za vhodné. Tady je svět určitě normální.

Zdroje:
osobní návštěva, hawelka.at