Nenápadný fenomén: zahradní kolonie nahradily komunitní zahrady

Zahrádkáři v koloniích mizí z českých měst ohromnou rychlostí. Developerské projekty je mažou z map. Jenže se objevují nová políčka, nové záhonky. Ovšem ne tak soukromé. Jsou to zahrady nejen pro pěstování. 

Komunitní zahrady se staly nenápadnou, ale zato hodně rozšířenou formou zahradničení a společenského vyžití. Ačkoli to vypadá jako trochu zvláštní kombinace, je to přesně to, co dnešní lidi z měst tak láká. Mít vlastní kousek půdy, kde si mohou vypěstovat něco pro svou potřebu, nejčastěji pěkně v bio kvalitě, nemuset se starat o celou zahradu a mít místo v přírodě, kde se může třeba celá rodina posadit a popovídat si s lidmi podobně zaměřenými. 

Pronájem políčka nebo dělba? 

Komunitní zahrady fungují v různých režimech. Nejčastější systém je pronájem několika metrů čtverečných, ohraničených většinou jako vyvýšený záhon, který si pronajímá jeden nájemce. Ten si tu může pěstovat prakticky cokoli, co ovšem není proti pravidlům skupiny. Ta jsou většinou striktní k úplnému zákazu používání fungicidů, pěstování drog, ale také často podmiňují pronájem pravidelnou údržbou a pletím, aby se semena plevele nezanesla do ostatních políček. Zda si však nájemce pěstuje rajčata nebo se pokouší o pěstování avokáda, je zcela jedno. 

Pak existují i další koncepty – například společného pěstování na větší ploše a posléze rozdělení úrody mezi jednotlivé členy komunity. Tak to funguje například v pražské komunitní zahradě Kuchyňka. „Kuchyňku chápeme v první řadě jako komunitní prostor, z čehož vyplývá, že v podstatě všechno děláme dohromady. Na rozdíl od většiny jiných komunitních zahrad, kde si členové obvykle pronajmou záhon, na němž si něco pěstují, se na Kuchyňce pěstuje na společných záhonech,“ představuje koncept komunitní zahrady Kuchyňka Viktorie Hanišová. 

Společné pěstování ale je trochu složitější i na potřebu dohody. „Každý rok v lednu máme valnou hromadu, kde se připraví závazný osevní plán. Členové mají povinnost přijít na čtyři hlavní pracovní brigády a pak každý podle časových možností a svědomí chodí na zahradu pracovat i mimo brigády. Když je sezóna, v neděli se sklízí zralé plody, které se naváží a pak se rozpočítají na počet členů, kteří se aktuálně nahlásili na sklizeň,“ říká Viktorie Vanišová. Samozřejmě, že existují i další varianty, jako s profesionálním zahradníkem apod. 

V komunitní zahradě se pěstují i vztahy 

Důležité ovšem je, že ve většině případů se v komunitní zahradě nepěstuje pouze zelenina a ovoce, ale také komunitní vztahy. Je to komunita lidí, která se na zahrádce střetává, povídá si, dělá společné grilovačky, ale dokonce vytváří rozsáhlejší činnost. Prostřednictvím Kateřiny Jirové vás pozveme třeba do komunitního centra a zahrady Kotlaska v Praze. 

Na úbočí legendárního kopečku nedaleko Palmovky je zahrada a centrum, které má i zajímavý účel. Už v roce 2017 ho založila nezisková organizace Rubikon, která se zaměřila na lidi s trestní minulostí. „Nejprve jsme hledali místo pouze pro komunitní centrum, kde by naši klienti mohli smysluplně trávit volný čas,“ říká Kateřina Jírová. „Když se nám náhodou podařilo objevit objekt i s rozsáhlou zahradou, rozhodli jsme se připojit k myšlence centra i komunitní zahradu. Díky tomu jsme neměli problém získat návštěvníky, kteří postupně vytvořili komunitu lidí, kteří místo navštěvují. Tato komunita pak slouží i našim klientům, aby našli zázemí pro svůj nový životní start.“ 

Centrum sídlí v domě, o který se starají jak manažerky organizace Rubikon, tak i samotní klienti. „Ti zde tímto způsobem získají za pár měsíců dovednosti pro to, aby se mohli zapojit na běžném trhu práce. Metoda se jmenuje pracovní trénink a jde o kombinaci reálného pracovního místa a intenzivní podpory a rozvoje lidí, kterým chybí některé dovednosti, aby si mohli najít práci,“ popisuje Kateřina Jirová. A tito lidé se setkávají i s lidmi, kteří zkušenost s vězením nemají, jen si zde pronajali jedno ze šedesáti políček, nebo s lidmi, kteří přijdou na mnoho zajímavých akcí pro rodiny i děti. Vytváří se tak komunitní synergie. 

I výše uvedená komunitní zahrada Kuchyňka, která je hlavně produkční, je nakonec centrem pro společenská setkání. „Komunitní duch je znát hlavně při větších akcích – brigádách, při kterých se společně vaří a hoduje, nebo při různých svátcích, kdy se nás u ohně obvykle sejde víc,“ potvrzuje Viktorie Hanišová. 

V České republice existuje pak i mnoho dalších propojení komunitních zahrad s dalšími činnostmi. Jsou to například lesní školky, sdílené vnitrobloky, součásti domovů důchodců či škol apod. 

Kde vzít místo? 

Asi největším problémem komunitních zahrad je sehnání vhodných pozemků. V dnešní době, kdy se na každém kousku volné půdy už připravuje nový bytový dům nebo kanceláře, je těžké najít takové místo. 

Třeba v Praze, Hradci Králové či Brně to často bývají nevyužívané vnitrobloky. V těch už přibližně 130 komunitních zahradách, které dnes na našem území pracují, pak jde velmi často o velkou náhodu a velkou píli. Kateřina Jirová například docela intenzivně musela jednat s mnoha úřady, protože pozemky a stavby patřily jiným majitelům. „Pozemek patří Magistrátu Hl. města Prahy, od kterého si ho pronajímáme a budova centra v zahradě zase Městské části Praha 8, kde jsme také v nájmu. Byla to velká náhoda a také vstřícnost ze strany obou institucí, že do toho s námi na začátku šly. Ale za více než pět let se to myslím mockrát vrátilo, protože jsme místo opravili a revitalizovali, dali mu nový život, a vytvořili tak novou službu nejen pro lidi z okolí, ale také pro lidi na okraji společnosti.“ 

Výše zmíněná zahrada Kuchyňka pak zase pozemek v Troji získala do pronájmu od majitelky, která jej nechtěla využívat, a dokonce ho prodat a nechat zastavět. 

Zdroj: redakce