Oscar je boží kopí

Vyhlášení nejprestižnějších výročních filmových cen – Oscarů letos přineslo, kromě přetékajících dámských výstřihů a jinak skandalózních chvil, nové a podstatné signály: tvůrci i diváci jsou už přesyceni extrémy a bombastičností, tematickou i vizuální. Je to tím, že realita, ve které žijeme, v dramatičnosti mnohokrát předčí i ten nejsofistikovanější filmový scénář? Jakým směrem se ubírá filmová tvorba v takto vypjaté době? 

Hlavně to musí být show

Zdánlivě uzavřený exkluzivní klub a jeho lidé od filmu si na jednom místě vyměnilo pár úsměvů, lichotek a urážek a v neposlední řadě taky několik ocenění. 94. ročník udílení Oscarů, který se tradičně uskutečnil v Dolby Theatre v Los Angeles, přinesl též výzvu k obecné úctě a toleranci.

Ceny udělované americkou Akademií filmového umění a věd a soška mladíka s mečem stojícího na filmové cívce se starobylým anglosaským jménem Oscar, (z staroangl.„boží kopí“), jsou málem tak staré jako samotná kinematografie. Jakým směrem bylo letos legendární kopí zacíleno?

Na snímky, jež akcentují tak žádoucí stabilitu, tradiční americká témata a stereotypy (rodina, legendární místa a lidé, klasické remake dřívějších titulů...)

Takto sledovaná společenská akce, byť je nasměrovaná profesně, logicky odráží celosvětové dění. Letos sice žádný ukrajinský film nominovám nebyl, přesto v sálu rezonovala velmi výrazně profesní i lidská podpora této válkou zmítané zemi. Trojka moderujících komiček – A. Schumer, R. Hall a W. Syke - měla ambici z večera udělat show: a tak se zatlačila se slza za těmi, co odešli, aby se následně s pompou oslavily „čtyřicátiny“ filmového Kmotra, a aby se toto vše opětovně v dané chvíli opepřilo strádající Ukrajinou.

Ale popojedeme... Je tu reklamní předěl a ten určuje vše. Přes rádoby vtipnou barevnou vatu, kterou na diváky moderátorky sypaly, podtextem slavnostního ceremoniálu zůstalo důstojné připomenutí, že naše civilizace stojí v bodu zlomu. Jakou má podobu a co lidstvu přinese? A co na to filmaři?

Hlavně to musí být vyvážené a korektní

Akademie už minulý rok představila filmařům i veřejnosti nové stanovy, které musí snímky dodržet, aby se mohly od roku 2024 ucházet o sošku pro nejlepší film. Pravidla se týkají zastoupení žen, lidí se zdravotním postižením a rasových a sexuálních menšin nejen před kamerou, ale i například v rámci propagace a distribuce filmu. Připomenutí těchto kriterií je na místě, pokud jsou v rovině doporučení, ale pokud nezávislá umělecká tvorba má podléhat jakýmsi korektivům a nařízením, tak je něco špatně.

Hyperkorektnost vede k deformaci filmových projektů, někdy způsobuje úsměv, někdy však nepřijetí a rozhořčení diváků. Nejkřiklavějším příkladem takové praxe jsou v posledních letech historické série v produkci Netflixu, kdy se nám filmaři snaží vnutit pocit, že hraje-li černý herec bílého aristokrata, nic zvláštního se neděje, jednoduše si máme zvyknou a dál si toho nevšímat. Jedná se o rasovou diskriminaci naruby, neboli o deformování historické pravdy, čímž se význam daného filmu zcela posune.

Že si ale filmaři dané zásady pro příští období berou za své už dnes, bylo vidět už v letošních nominacích. Zcela naplněné zadání bylo odměněno hlavní cenou: nejlepším filmem se stal snímek V rytmu srdce, příběh Ruby, dcery neslyšících rodičů, která touží zpívat. Na počet cen v jednotlivých kategoriích vyhrálo scifi Duna, o němž se kritika i diváci vyjádřují jako o triumfu filmového designu.

Nejvyšší počet, 12 nominací, obdrželo drama Síla psa, jež ale nakonec akademie ocenila pouze jedinou soškou pro režisérku Jane Campion. Snímek, natočen podle románu Thomase Savage, je intenzivní studií mužské agrese a potlačené homosexuality (skvěle ztvárněna Benedictem Cumberbatchem) v prostředí honáků a farmářů divokého západu na začátku 20. st., a jako takový též splňuje stanovy akademie.

Další filmy, které letos bodovaly jsou: Král Richard: Zrození šampiónek, Očima Tammy Faye nebo nová verze West Side Story v režii S. Spielberga.

Hlavně to má být o lidech

Na jedné straně je tady volání po různorodosti, na druhé už nastupuje hlas: že vše má své meze. A to v přímém přenosu na všudypřítomných a bezbřehých sociálních sítí. Globalizace a multikulturalizmus, hyperkorektnost a postih jiného chování, krajní póly, které přináší celosvětově neřešitelné dilema.

Česká společnost i víc než třicet let po Listopadu osciluje mezi autencitou a mainstreamovou globální prostředností. Žijeme v Evropě, ale jak program kin, tak televizních stanic zcela ovládá americká pokleslá filmografie, a ta - řekněme si to na rovinu - je postavena na extrémní rozkolísanosti kvality a jiném vnímání světa. Americký způsob života nikdy nemůže generovat všeplatné hodnoty, ty jejich nám a mnoha dalším národům nejsou vlastní.

Kde jsou evropské hodnoty?

Je to zázrak, pokud se v kinech nebo v TV nějaký severský, francouzský, nebo italský film objeví. A je to škoda, neboť lidé v různých částech světa jsou rozmanití a jiní, a to je na životě i kinematografii zajímavé a dobré.