Poslouchám nohy. Každá má svůj příběh

Ležím na stole, nahé nohy napůl přikryté dekou. Prosvětlená podkrovní místnost je decentně cítit po vonných svíčkách, otevřeným oknem slyším hlasy ptáků, atmosféru dotváří tichá relaxační hudba v pozadí. Jsem lehce nervózní a zvědavý zároveň. Čeká mě reflexní terapie – zjednodušeně masáž chodidel. 

Reflexní terapie vznikla přibližně před 5 tisíci lety v Asii. Její podstatou je stimulace tzv. reflexních bodů (zejména na chodidlech a v dlaních), které ovlivňují činnost různých orgánů. Jedná se o formu akupresury. Původně se reflexologie používala hlavně jako zdravotní prevence, v moderní společnosti pomáhá často odstraňovat, nebo zmírňovat už existující potíže. 

Foto: Eva Juricová - se svolením

„Navození příjemné atmosféry je pro mě důležité, zvlášť u klientů, kteří přicházejí poprvé. Ne každý se umí hned zcela uvolnit. Spousta lidí si ve svých životech odvykla přijímat doteky, navíc nohy jsou pro řadu lidí jakousi intimní zónou,“ usměrňuje moje myšlenky zkušená terapeutka Eva Juricová. Okamžitě si v hlavě promítám, jak je to s těmi doteky právě u mě. 

 Musím přiznat, že s Evou se známe skoro 20 let. Pocit ostychu tedy nemám, přestože pod rukama jí ležím poprvé. „Všechno, co se odehraje v této místnosti, v ní také zůstane. V průběhu terapie můžeš cítit uvolnění, nával energie, ale taky únavu, můžeš klidně i usnout, když budeš chtít,“ uklidňuje mě Eva a popisuje obvyklé reakce na masáž chodidel. 

Dopíjím sklenici vody, a i když bych nejraději zavřel oči a spal, začínám se zvědavě vyptávat. Eviny prsty se mezitím zkušeně rozběhnou po mých chodidlech. 

Foto: Eva Juricová - se svolením

Co potřebuješ vědět o člověku, který k tobě přijde? 

Hlavně jestli nemá nějaké kontraindikace – velké křečové žíly, trombózu, nebo jestli třeba neprošel mozkovou cévní příhodou. Bez toho ho nemohu přijmout. Kromě toho se ještě pro jistotu ptám na případnou alergii, přestože používám čistě přírodní emulze a oleje. 

Jak dlouho trvá, než noví klienti ztratí nejistotu nebo ostych? 

Já bych spíš řekla, než najdou pocit, že se můžou a chtějí uvolnit. Většinou to trvá tak dvě sezení. Je to vidět na očích, na ztuhlosti těla, nebo těch nohou… Poprvé se rozkoukávají, podruhé se i víc rozpovídají a potřetí už jsou většinou uvolnění. Svou roli možná hraje i fakt, že většina nových klientů ke mně přichází na doporučení. Takže určitá míra důvěry už tam je. 

Já jim na začátku vždycky říkám, že ten vědomý dotek má úžasnou moc. Že v tom prostoru, ve kterém jsou, se může teď odehrát cokoli. A aby si to dovolili. Aby věděli, že můžou spát, že můžou jen mlčet, můžou ale taky plakat a můžou chtít mluvit. Stejně jako jsem na to upozornila tebe. 

Nejsilnější emoční projevy se většinou objeví až po několika sezeních, kdy už je ten člověk opravdu uvolněný, klidný, ujistí se, že mi může důvěřovat, a dovolí si prožít bez obav svoje nejniternější pocity. 

Co u tebe klienti nejčastěji hledají? 

Odpočinek a relax. Vypnutí. Já se každého ptám, jestli ho něco zdravotně trápí, jestli má nějaké chronické nebo akutní potíže. A většina stejně řekne, že potřebuje jen vypnout. Zajímavé je, že později, když jim během terapie připomenu, že dotek je důležitou součástí našeho života, tak často přiznají, že jim to chybí, že si pro to určité pomazlení přišli. A to fakt vidím víc a víc. A oni o tom opravdu přemýšlejí. 

Víš, spousta lidí, kteří ke mně přijdou poprvé, vlastně neznají sami sebe. A často při tom hlubokém uvolnění, abych tak řekla, potkávají sami sebe. 

Myslím, že už děti by se to měly učit už na základce, třeba místo občanky. Nějaký předmět o sebepoznání a sebelásce. Aby se naučily vážit si sami sebe. Že můžou dělat chyby a mít se i přesto rády, že to není žádné sobectví.

A vyvolává ten dotek u klientů nějakou reakci? Třeba i se zpožděním? 

Samozřejmě. Řadě z nich ten dotek jakoby něco otevře, uvolní. Často mi pak volají nebo píšou, že jsem měla pravdu. Totiž – když s tím souhlasí, tak já je během masáže upozorňuju na to, že to u nich může spustit určité procesy nebo pocity. Že se mohou uvolnit nějaké skryté vnitřní blokace. Proto mě potom mají k dispozici i po masáži, když třeba potřebují konzultaci, nebo si prostě jen popovídat o tom, co cítí. Ale jde dělat reflexologie i bez tohohle vědomého procesu. Každý se rozhodne sám. 

Poznáš opravdu podle těch reflexních bodů na chodidlech, když má klient s nějakým orgánem potíže? Když ho trápí určité zdravotní potíže? 

Kdo o reflexologii nikdy neslyšel, tak možná vůbec neví, že to spolu souvisí. Ale je to tak. Reflexní body vedoucí k nemocným orgánům jsou citlivější. Někdy jejich promačkávání i trochu bolí, jsou takové zatuhlé. Když máš třeba zánět ledvin, tak místo na chodidle je opravdu citlivé, že ten člověk až ucukne. A pokud přijdu na něco závažnějšího, o čem třeba nevěděli, tak vždycky ty klienty posílám na odborné lékařské vyšetření. A mimochodem – funguje to i s reflexními body na rukách, v dlaních. 

Zdroj: jcomp / Freepik

 Na chvíli jsme se odmlčeli a já se plně soustředil na práci Eviných palců na mých chodidlech. 

„Au!“ ucukl jsem, když se dotkla citlivého místa. A zase. 

„Játra,“ řekla Eva s lehce tázací intonací, „nějaké potíže s trávením?“ 

Vyvalím oči.

„Je to tak. Od loňska nemám žlučník a s trávením se pořád docela peru,“ přiznávám diagnózu, o které Eva neměla ani tušení. A pokračuji v rozhovoru. 

Tohle je normální? Připadám si v dobrém jako na rentgenu… 

Je. Většina i skrytých problémů vyjde při reflexní terapii najevo. Dost často nám ty nohy ukážou nejen zdravotní problém. Typicky třeba reflexní bod žaludku. Ne vždycky to musí znamenat problémy přímo se žaludkem. Ale může to být i to, že ten člověk má v sobě něco, něco nestráveného, nemyslím, jídlo, ale třeba nějaké emoce nebo myšlenky, které mu pomyslně leží v žaludku. 

A jak v takovém případě postupuješ? 

I tohle se dá rozebrat. Zeptám se třeba: „Trápí vás žaludek?“ „Ne.“ Takže se začnu ptát dál, abych toho človíčka navedla k pochopení toho, co ho asi tak může trápit. A často pak vyjdou na světlo i věci, které si ani neuvědomujeme. Třeba malicherné sousedské spory. 

Něco jako že soused mi hází shnilé listí na moji zahradu, mě to žere a mám kvůli tomu ztuhlé nohy? 

Přesně tak. Ta citlivost reflexních bodů může mít obojí souvislosti. Zdravotní i psychické. Dokud se ten klient neotevře, dokud hledá klid a jistotu, tak hraje jakousi hru. Snaží se mít sám sebe pod kontrolou. Ale když si třeba prožije, že mu po terapii bylo opravdu dobře, že 

se mu ulevilo, tak přicházejí i hlubší věci na povrch. A tam už se třeba vypláčou, pustí zadržovaný vztek, lítost, bolest, hluboký žal třeba ze ztráty někoho blízkého… 

Stalo se ti někdy, že jsi s klientem nedokázala navázat vztah, necítit ho? 

Ne, to se mi nestalo. Ale občas se stane, že se necítím dobře. Už zkrátka poznám, kdy jsem vnitřně v nepohodě, a že bych tedy nemohla tomu člověku dát takovou péči, jakou očekává. V takovém případě se raději slušně omluvím, vysvětlím to a přesunu sezení na jiný termín. To samé chci i od klientů. Pokud nejsou připravení, necítí se na to, aby naše sezení absolvovali, tak aby zavolali, a najdeme lepší termín. Jsou to předem domluvená pravidla. 

Jaká je optimální prodleva mezi opakovanými sezeními? 

Podle mé zkušenosti nic takového všeobecně neplatí. Záleží vždycky na tom konkrétním človíčkovi, jak se cítí, co potřebuje. Samozřejmě, podle konkrétního stavu jeho nohou mu doporučím, kdy by měl přijít znovu. Ale je to jen na něm. On by si měl uvědomit, jak moc mu to udělalo dobře, jak se u toho cítil. A jestli chce přijít znovu a kdy. Protože dokud to sami necítí, nepomůžu jim. 

Hodina je pryč a moje sezení pomalu končí. Užívám si ještě závěrečnou jemnou masáž bylinkovým olejem od kolen k chodidlům. Právě při této nepovinné proceduře dochází u nových klientů nejčastěji k tomu hlubokému emočnímu uvolnění. Cítím, že to na mě taky jde, ale nechci to přiznat, a tak to maskuji posledními otázkami. 

Co ti tahle profese dává? 

Obrovskou radost. Když ti přijde člověk opravdu ztrápený, vypadá na 160 let a za hodinu a půl odchází jako padesátiletý, je to krása. To mě motivuje. A samozřejmě ten dotek, ten je pro mě taky důležitou součástí. Mám pocit, že si ho všichni zasloužíme, tak mám radost, že ho můžu předávat i dostávat. 

A co je nejdůležitější pro to, abys ji dělala opravdu dobře? 

Umět se napojit. Nechat za dveřmi svoje ego a být jenom terapeutkou. Vnímat, poslouchat, co mi každá noha říká. Každá má svůj příběh, často levá a pravá odlišný. A mým úkolem je to cítit. Porozumět tomu, co vypráví, pochopit souvislosti a nabídnout klientovi pomoc. 

Co říct závěrem… 

Pokud budete hledat informace o reflexní terapii (říká se jí také zónová terapie) na internetu, velmi pravděpodobně narazíte na dva hlavní názory. Na straně jedné jsou desítky terapeutů, kteří se reflexoterapií zabývají a stejně jako stovky jejich klientů si pochvalují její zdravotní prospěšnost. Druhou skupinou, pravda výrazně menší, jsou zastánci názoru, že reflexní terapie je příjemná, možná i prospěšná, ale že je to jen pseudověda bez prokazatelných výsledků. 

Je na vás, ke kterému proudu se přikloníte. Osobně jsem si u masáže chodidel odpočinul, uvolnil se a přinejmenším den dva cítil znatelnou úlevu. Takže si to určitě brzy zopakuji.