Přežil jsem šikanu

Začalo to na základní škole u nás ve městě, kde jsem neměl moc kamarádů, protože jsem je prostě nechtěl. Chtěl jsem být sám a mít klid. Najednou mi začaly děti ve třídě nadávat, protože jsem s nimi nechtěl hrát jejich hry, které mi připadaly hloupé. Bylo to časem horší, protože mi nadávaly i sprostě a mně to vadilo. Nechtěl jsem být za žalobníčka, a tak jsem mlčel. 

Nenápadný začátek

Po čase to začalo být ještě horší a posmívaly se mi, že nemám drahý mobil nebo oblečení. Bylo mi smutno, protože já jsem jim nic nedělal a nevšímal jsem si jich. Mamce jsem to doma řekl, ale ne všechno, a tak mi poradila, abych je zkusil úplně ignorovat. Poslechl jsem, ale ani to nepomohlo. Neměl jsem chuť žít a doma jsem brečel tak, aby to mamka neviděla. Měl jsem špatný pocit z každého dne ve škole.

Zdroj: rawpixel / Freepik

Jednou jsme měli jet do pedagogické poradny, a tak jsem šel rychle ze školy domů. Kluci mi zase nadávali a já jim chtěl utéct za bytovku vedle školy. Dohonili mě, chytili a ten nejhorší mě začal mlátit do břicha. Brečel jsem, protože to bolelo a nevěděl jsem, jak jim mám utéct.

V poslední chvíli přiběhla mamka, která mi jela autem naproti, a dva kluci utekli a dva zůstali u mě, ale už mě nedrželi. Nastoupil jsem do auta a mamce tentokrát řekl všechno, co se mi dělo. Pak jsem to řekl i v poradně.

Paní z poradny nám doporučila dětskou psychiatričku, za kterou jsme s mamkou chodili a dostal jsem prášky na úzkost a deprese. Bylo mi hrozně. 

Mamka šla se mnou druhý den do školy a já jsem učitelce řekl jména kluků, kteří to byli. Mamka křičela na chodbě i na paní učitelku, protože ona se zastávala těch kluků. Bylo to nespravedlivé. Hned potom jsem přešel na jinou školu.

V nové škole

Tam to bylo dobré, ale jen chvíli, protože i tam byl kluk, který se na mě vytahoval a vyhrožoval mi, že mě zmlátí. Teď už jsem to mamce všechno doma řekl. Počkala na toho kluka u školy, a když vyšel, vynadala mu a vyhrožovala policií. On se jen smál a řekl, že jeho táta je s nimi kamarád. Mamka se ho ale nebála a zastala se mě. Znala mámu toho kluka, a tak jí napsala.

Zdroj:

Pak už jsem měl klid i od toho kluka na nové škole, ale spolužáky jsem rád neměl, protože jsem se bál, že mě zase někdo začne šikanovat. Necítil jsem se dobře a chodil do školy nerad.

Paní doktorka v poradně byla moc hodná a poradila nám jinou školu, speciální, kde se mi prý bude líbit. A měla pravdu. Mám hodnou paní učitelku, které jsme s mamkou všechno řekli a ona to pochopila.

Záchrana ve speciální škole

A protože v té speciální škole jsou i děti postižené tělesně i duševně, nikdo se nikomu neposmívá. Každý má nějakou vadu a nikdo se na nikoho nevytahuje. Spolužáky mám rád a už jsem s nimi začal hrát i hry, protože vím, že oni mi neublíží. Prášky už nepotřebuji, protože už úzkosti necítím.

Vzpomínky mi ale zůstaly a dodnes mám v hlavě, jak jsem řekl mamce, že „nemá smysl žít“. To mi bylo teprve deset let.

Od září jdu na učňák, kde budu buď prodavač – obchodní specialista, nebo kuchař. Obojí mě bude bavit, proto jsem si to sám vybral. Jen mám strach, jací budou spolužáci, protože na tyhle jsem si už zvykl a tady budou noví.

K Vánocům jsem dostal od mamky polštář a na něm bylo napsáno: „Milý synku, nemůžu ti slíbit, že vyřeším všechny tvé problémy, ale slibuji, že na ně nikdy nebudeš sám“. Moc mě to potěšilo a vím, že tady pro mě mamka bude.

Nejste na to sami

Rád bych každému klukovi i holce poradil, aby vždycky nějakému dospělákovi řekli, když se něco takového stane. Možná, že kdybych to předtím mamce řekl dřív, bylo by to lepší. Teď už to vím! 

Zdroj: rawpixel / Freepik

Domácí webové stránky s tematikou šikany