Přírodní zahrada aneb nechte to na beruškách

Tento týden přineseme sérii sedmi článků o přírodních zahradách. Co to vlastně přírodní zahrada je a v čem se liší od té normální? Jak uvažuje přírodní zahradník? 

Je krásná červnová sobota, šest hodin ráno. Jsem vzhůru, protože u sousedů spouští čerpadlo. To vytahuje hadicí ze země vodu, kterou plní obrovskou nádrž. Denně běží několik hodin – bez vody by zelenina na dokonale vypletých záhonech mezi betonovými cestičkami do večera nevydržela. 

Víkendový zahradní koncert začíná. Postupně se přidávají křovinořez, motorová pila, elektrické nůžky na živý plot a dvě sekačky. Ta benzínová ještě navíc provoní vzduch, takže si rázem připadáte jako na startu závodu autoveteránů. 

Naše zahrady vyžadují péči. Spoustu péče. Dřiny. Je potřeba neustále něco zastřihovat, prořezávat, vytrhávat, okopávat, rýt, plít, regulovat, vysévat, vysazovat, přesazovat, čistit, hnojit, ošetřovat a hubit. Jinak hrozí naší zahradě zkáza. 

Zahrada jako výkladní skříň našeho ega 

Naše zahrady často představují velmi nestabilní prostředí, které se do našich klimatických podmínek vůbec nehodí. Za drahé peníze si kolem svých domovů budujeme obdobu travnatých stepí a v podobě skalky i skalnatých polopouští. 

Zdroj: Midascode / Pixabay

Zahradu vnímáme jako prostor, kterému musíme vnutit svou vůli a změnit ho ze zapleveleného rumiště v nádherné rozšíření svého příbytku. S dokonalým kobercem trávníku, na milimetr přesně střiženými keři a pečlivě vypletými záhony. 

Když se nám to na chvilku podaří, spokojeně se posadíme pod exotický keř do zahradního křesílka z hobby marketu, roztopíme zahradní gril z hobby marketu a sezveme kamarády na něco dobrého z hypermarketu. A pak už jen spokojeně posloucháme slova úžasu nad tím, jak nám to pěkně roste. 

Naše zahrada nás má reprezentovat stejně jako dům, dovolená či nové auto. Nechceme po ní, aby nás živila a abychom si v ní dobře odpočinuli, ale aby vzbuzovala zdání přepychu. A hobby markety naši touhu rády vyslyší. 

Nechcete se na to vykašlat? 

Představte si, že byste to dělali jinak. Že byste se přestali dřít a děsit se sedmikrásek a pampelišek v trávníku, uklidnili se a začali se rozhlížet. Místo zběsilého udržování stávajícího stavu byste začali pozorovat a přemýšlet. 

Na chvíli zapomeňte na svoji představu dokonalé zahrady a zkuste si představit zahradu jinou. Zahradu, kde kolem vysečených cestiček rostou kopretiny a zvonky, slzičky Panny Marie a smolničky. Kde bzučí včely, vosy, čmeláci i sršně. Kde se v trávě plazí slepýš a po večerech dupe ježek. 

Všude tu roste něco dobrého k snědku, všude tu něco létá a něco se děje. Hnízdí tu modřinky, kuňkají rosničky, zpívá tu drozd. 

Takhle nějak si zahradu představuje přírodní zahradník. Nevnucuje jí svou vůli, ale vnímá ji jako cosi živého, co tu bylo před ním a co tu po něm zbude. Jeho úkolem je se zahradou spolupracovat a pomáhat jí. Odměnou jsou mu její plody a krása.  

Zdroj: Tomasz Proszek / Pixabay

Důvěřiví zahradníci 

Přírodní zahradníci přírodě důvěřují, nepovažují ji za nepřítele. Najdu-li na rybízu mšice, mým prvním impulsem bude utíkat do nejbližšího obchodu, pořídit nějaký co možná nejúčinnější postřik a pěkně jím rybíz pokropit. 

Přírodní zahradník uvažuje jinak. Mšice se na rybízu vyskytují přirozeně. V některých letech je jich více, v některých zase méně. Takže mšice na rybízu jsou naprosto v pořádku. Problém nastává až v okamžiku, když je jich moc. 

Proč je jich moc? To je zajímavá otázka! Třeba proto, že tu mám všude jen krátce střižený trávník a rostliny, na kterých nejsou žádná slunéčka. Nebo proto, že tu mšice nemají kromě rybízu co žrát. Nebo proto, že ten rybíz roste na nevhodném místě. Nebo proto, že ho nepodporují vhodné rostliny. 

Přírodní zahradník nehledá nejúčinnější přípravky, ale souvislosti. Začít s přírodním zahradničením je snadné. Stačí se zastavit. Dívat se. Uvažovat. A teprve pak pracovat. 

Ať vám to roste! Samo a po svém! 

Zdroj: redakce