hero-image

S větrem o závod

Doba čtení: 4 minuty

Právě mi pípla zpráva od Simona, že se potkáme v půl osmé na pláži. Došli jsme a v baru si objednali vodu. Tak trochu na uklidnění. Ještě nikdy předtím jsem nebyla při příchodu na podvečerní pláž tak nervózní. V dálce už na nás Simon mával a s úsměvem na rtech zvolal: „Dneska jsou naprosto dokonalý podmínky, to bude paráda!“ Sedli jsme do auta a klikatou silnicí jsme stoupali výš a výš. Při tom převýšení mi zaléhaly uši, logicky. Během pár minut jsme se dostali do výšky 750 metrů nad mořem. Ideální místo na náš první paragliding.

Srdce mi začíná bušit o trochu víc. Teď mi ta „plážová nervozita“ připadá vlastně komická. Jelikož nepoletím jediná, tak si mě přebírá Niels, můj tandemový instruktor ze Švédska. „Můžu s něčím pomoct, mám něco vzít?“ ptám si při pohledu na hromadu věcí, co vyndává z auta. Jako první dostanu hladkou tenoučkou mikinu. Pro nižší odpor vzduchu. Pak mi podává „batůžek“, který si navleču na záda. No batůžek… váží asi dvacet kilo a mám ho až pod stehna. Zatím ještě nevím, že tenhle batůžek je vlastně moje sedadlo a nouzový padák v jednom.

„Tak jdeme na vzletové místo,“ říká. Cestou vytahuje GoPro kameru, takže nechybí ani můj nejistý a trochu rozpačitý úsměv. To abych si tenhle moment pamatovala na celý život. Nasazuji helmu a Niels povídá: „Dám ti základní instruktáž. Napočítám do tří, a jak řeknu ‚jdi‘, půjdeš. Jak řeknu ‚utíkej‘, poběžíš. To je vše,“ vysvětluje. „No… to není nic složitého, to snad zvládnu,“ dodávám s nervózním úsměvem. Do ruky mi dal kameru a řekl, ať se nehýbám. Čekáme na ten správný vítr.


Čekání na ten správný vítr. Foto: Eva Blechová - se svolením


Dotknout se mraků

Stojím na poměrně prudkém svahu a v ruce držím selfie tyčku. Ani se nehnu. Uši nastražené na pokyn. Najednou cítím, jak se za mnou začíná něco dít. Vítr se zvedá a já dostávám pokyn… jdu… běžím… a… najednou už necítím půdu pod nohama. Letííííím! Wooow. Srdce mi bije o sto šest. Adrenalin pracuje na plné obrátky. Ze stojící pozice mě Niels nějak posadí do mého „batůžku“. Zdá se, jako bychom se vůbec nehýbali, ale přitom letíme docela rychle. Po prvních pár minutách si to ale nesmírně užívám. Ty vyhlídky! Ty barvy západu slunce! Ty hory a pláž pod námi! Paráda!

Píp, píp, píp. Niels mi vysvětluje, že tohle typické pípání značí, že nabíráme výšku. To je dobré. Kromě toho má paraglid i GPS zařízení. Prý je velmi snadné se ztratit v mracích. Vítr nám přeje, a tak stoupáme až do výšky jednoho kilometru nad zemí. Trochu se ochlazuje. Už nevidím ani tolik to slunce. Přede mnou se objevuje mlha… ne mlha. To jsme v mracích.

Pohoda. Foto: Eva Blechová - se svolením


Ještě pár úsměvů do kamery, ujištění, že se cítím v pohodě. A překvapivě se cítím naprosto skvěle. Toho Niels hned využije: „Co takhle zkusit něco trošku akrobatičtějšího?“ Jako bych měla toho adrenalinu málo, a tak souhlasně s nadšením říkám: „Jasně, pojďme do toho!“ Sice to nevidí, ale tu GoPro kameru svírám tak pevně, jako by to byl jediný pevný bod. Za chvíli už cítím prudké položení asi o 90 stupňů. Najednou mám centrifugu v žaludku.

„Uáááá!“ neubráním se výkřiku. V duchu si sice trochu nadávám, ale vlastně si to maximálně užívám. Nebojím se, ba naopak.

Zlatá hodinka

Měli jsme domluvený „bronzový let“ – garanci letu ve výšce asi 800 metrů, délka letu asi 20 minut. Za to jsem zaplatila 120 eur včetně zážitků na kameře. Jenže se zdálo, že jak Simon, který letěl s někým jiným, tak i můj instruktor Niels si let nesmírně užívají. „Toto je zlatá hodinka,“ říká Niels. „Málokdy se nám podaří nabrat vítr ještě tady nad vodou, to si musíme užít,“ dodává. A tak místo postupného klesání ještě v posledních chvílích stoupáme a zachytáváme jedny z posledních paprsků slunce odrážejících se v nekonečném oceánu.

Vyhlídky. Foto: Eva Blechová - se svolením


„Tak, budeme se chystat na přistání. Přistaneme na pláži, a to ve stejné poloze, ve které jsme vzlétali. Takže tě za chvilku zase dám do stojící polohy. Jak budeme přistávat, bude se ti zdát, že je to rychlé. Ale neboj, vítr to zpomalí. Měli bychom přistát krásně na nohách, ale pokud budeme mít ještě trochu rychlost, tak prostě jdi,“ vysvětluje mi instruktor přistávací instrukce. A jak řekl, tak přesně tak to bylo. Postupně jsme klesali, na 10 metrech jen asi o 1 metr, a pak jsme přistáli krásně na nohy.

Simon s Nielsem a ještě dalšími instruktory komentovali to úžasné počasí. Překvapivě jsme ve vzduchu strávili asi 40 minut. A jak jsem si to užila? No maximálně. Je to super pocit a vím, že bych šla i do akrobatičtějšího letu. Určitě to nebyl můj poslední paragliding v tandemu.

Zdroj: vlastní zkušenost, redakce

11 fotografií

Buďte pravidelně v obraze díky našemu newsletteru.

Dostávejte nové články do mailu.

Při vyplnění e-mailové adresy souhlasím se zpracováním osobních údajů.