V nemocnici léčí nejen zdravotníci

Nikdy jsem si nemyslela , že budu pracovat s dětmi . „Ne, s dětmi to neumím ,“ namlouvala jsem si až do června 2021, kdy mi zavolalo neznámé číslo : „Dobrý den, tady Ilona Kyršová, koordinátorka dobrovolníků z Centra dobrovolných aktivit VFN, našla jsem Vás v seznamu canisterapeutických týmů Helppes,“ ozvalo se z druhé strany… 

Vstupní brána na bojiště

Následoval pohovor Na Bojišti 1, v kanceláři paní Kyršové. Tato obětavá a vždy usměvavá dáma koordinuje činnost těch, kdo se rozhodli věnovat kousek volného času malým i velkým pacientům nemocnice. Dobrovolníci jsou různého věku, profesí i živočišných druhů. Jedním z nich je moje fenka, jedenáctiletá border kolie s čtyřletou kariérou canisterapeuta. Na pohovor přišla se mnou.

„Co tak mladé děvče přivede ke canisterapii? Myslíte, že byste mohly chodit i za dětmi? Kolik je Daisince let? Kdy byste měla čas?“ Tak zněly některé z Iloniných otázek. Prošly jsme.

Hurá do práce

Naše první kroky coby canisterapeutického týmu (CT) ve službách pražské Všeobecné fakultní nemocnice vedly na Interní oddělení Strahov na sklonku babího léta 2021. Ilona a já v bílých tričkách s logem dobrovolníků VFN a natěšená fenka míříme nejdřív na sesternu. Mezi pacienty a zdravotnickým personálem Daiska nerozlišuje, sestřičky i lékaři navíc terapii potřebují taky, a tak obejde nejprve je, až pak se vydáváme na pokoje.

„Dobrý den, já jsem Marie, tohle je Daisy. Přišly jsme za vámi na canisterapii,“ oznámím každému pacientovi. Ne všichni o psí a mou pozornost stojí, většině pacientů se ale při našem příchodu rozzáří oči a vlastně je ani nezajímá, kdo jsem, ani co tam pohledávám. Někteří hladí a sem tam utrousí piškot, jiní si chtějí povídat.

Zdroj: stringfixer.com

Vzpomínky na tohle zářijové setkání se mi už trochu mlží, stíní jim totiž canisterapie na Foniatrické klinice VFN, kam jsme s fenkou zavítaly napříště a kde jsme také zůstaly...

Malí pacienti

Právě tam, na Foniatrické klinice, se rozplynula moje představa, že ani fenka, ani já neumíme pracovat s dětmi. Jistě, senioři, na něž jsme byly do té doby zvyklé, a děti nejsou totéž. Za oběma skupinami ale chodíme se stejným záměrem: potěšit je a na chvilku vytrhnout z myšlenek na to, co je zrovna trápí, ať jsou to bolavá kolena, nebo ztracený plyšák.

Děti jsou to ještě malé – chodí na první stupeň nebo do školky. Jejich pobyt na klinice trvá s jednou víkendovou přestávkou měsíc, a tak každé rozptýlení přijde vhod.

Čtvrtek, 14.00

Se psem ve žlutém postroji s nápisem „PES CANISTERAPEUT“ na Foniatrickou kliniku na hodinu zavítám každý čtvrtek odpoledne. Po chvilce čekání v nemocniční tělocvičně se na schodech začne ozývat dusot bačkůrek. „Dóbrý dééén,“ pozdraví první malí příchozí a další se přidají. Přivítám se i se sestřičkou, v jejíž tváři čtu omluvu, že se v dnešní skupince sedmi dětí sešlo hned několik raubířů.

Zdroj: stringfixer.com

„A jak se jmenuješ ty?“ zeptám se každého s vědomím, že mu za dvě minuty tutéž otázku položím znovu, protože sedm nových jmen najednou je na mě prostě moc. Pro některé děti je příliš těžké své jméno vyslovit – proto tam koneckonců jsou. „Terezka,“ pomůže sestřička, která už si na roli tlumočnice zvykla.

Jeden po druhém, prosím!

„Daisinka vám ukáže, co umí, a vy si to s ní pak taky budete moct zacvičit, jo?“ Nastane jediná chvilka ticha z celého setkání – děti napjatě sledují pozůstatky naší dogdancingové minulosti a já se snažím rozpomenout na slovní povely, jež jsem trikům kdysi přiřadila.

„Kdo si to taky zkusí?“ Tak zní moje sebemrskačská otázka, po níž přijde sedmihlasná odpověď „já!“ Pak nastane chvilka logopedie – kdo povel nevysloví pořádně, s Daiskou se nedomluví. A nutno dodat, že nekompromisní psí logopedka umí děti motivovat k úctyhodným výkonům. Další podrobnosti – třeba o tom, jak fence vysvětlit, kterého ze sedmi trpaslíčků natahujících ruku s pamlskem, má poslechnout – raději nechám na jindy.

Věřte, nevěřte

„Pojďte, budeme chvilku hladit, Daisinka si musí odpočinout,“ kamufluju vlastní touhu po přestávce. Během hlazení si s dětmi povídám. Většinou mi vypráví o svých vlastních pejscích, kočičkách nebo morčátkách, aniž by si zakládaly na pravdivosti svých příběhů.

„A co děláte s tím pejskem, když ta vaše fenka hárá?“ ptám se Mirečka. „Zavřeme ji na půdu,“ dostane se mi nevývratné odpovědi, a já si říkám, je-li profesionální se smát.

Opačným pólem těchhle rozhovorů je dětská upřímnost. Vím, že si názory pacientů nemám brát osobně, přesto po Hugově komentáři „fuj, tý Daise smrdí zadek,“ fenku do příště vykoupu. Protože si ale Hugo i po týdnu, po Daisině koupeli, za svým přesvědčením stojí, stejnou chybu už neudělám.

Stojí to za to

Při některých setkáních malí pacienti rychle ztratí pozornost a já si v tu chvíli připadám zbytečně. Už ale vím, že i kdyby se za tu hodinu usmálo jediné dítě, mělo to cenu a přijdeme zas.

Jak tedy popsat pozici dobrovolníka v kontextu celé nemocnice? Zastává nenápadnou, mnohdy přehlíženou, a přece tolik potřebnou funkci toho, kdo pečuje nikoli o tělo, ale o duši pacienta, aniž by však byl psycholog nebo duchovní. Vyplňuje prázdný prostor mezi lékařem a pacientem. Dodává nemocnici nový rozměr.

Zdroj: stefamerpik / Freepik

My dvě jsme jenom jedny z mnoha dobrovolníků v nemocnici. Kromě canisterapeutů jsou tu třeba tací, kteří si s pacienty zkrátka popovídají, zahrají karty nebo si třeba něco společně přečtou. Jiní chodí za dětmi – pomoct jim na chvilku zapomenout na všechna trápení. Děláme často nenápadnou práci, bez které by ale pacientům něco velmi důležitého chybělo. Kromě vlastní péče je pro ně důležité i vědomí, že na ně myslí i někdo cizí, že na nich i cizím lidem, dobrovolníkům, záleží. Přidat se k nám je jen otázka vašeho rozhodnutí. Přijďte, vděk a rozzářené oči pacientů pro vás budou královskou odměnou.

Osobní zpověď dobrovolnice, která chce ze skromnosti zůstat anonymní, zaznamenal šéfredaktor. Redakce její totožnost zná.

BOX

Canisterapie (pojem se skládá ze slov canis, lat. pes, a therapia, lat. léčba), tj. léčebné působení psa na člověka, u nás vešla ve známost v 90. letech. O osvětu se v této oblasti značně zasloužila Jiřina Lacinová a zakladatelky Canisterapeutické společnosti Lenka a Zdenka Galajdovy. Canisterapie spočívá ve vzájemné pozitivní interakci člověka a psa. Využívá se ke zlepšení či udržení zdravotního stavu, sociálních dovedností, znalostí a kvality života jedince. (Zdroj: https://www.canisterapie.org/canisterapie)

KONTAKTY

Hledáte canisterapeuty nebo byste se jimi sami rádi stali?

Pokud byste canisterapii rádi podstoupili, obraťte se na neziskovou organizaci Helppes nebo třeba na Pomocné tlapky a Tam, Kde Zvířata Pomáhají. Zejména Jihočeši pak mohou oslovit třeboňské Výcvikové canisterapeutické sdružení Hafík. Canisterapii obvykle poskytují dobrovolníci, ve většině případů tedy zcela zdarma.

Jestliže se chcete canisterapii naopak sami věnovat, návod jak začít, najdete na uvedených webových stránkách. Organizace zpravidla nabízejí také možnost složit příslušnou zkoušku, a tím potřebnou kvalifikaci k výkonu canisterapie.