Za trampy do Údolí děsu

„Řeeeeekaaaa huuuuučíííííí v klínu rozervaných skal...“ Refrén, který někdy slyšel pravděpodobně skoro každý i z mladší generace. Ale napadlo vás někdy, kde tyto rozervané skály, mezi kterými Pedro Mucha píseň složil, leží? Přijměte tedy pozvání a vyrazte do tohoto bez pochyby nejslavnějšího trampského údolí s námi.

Po Staré řece do Údolí děsu

Vyrážíme ze železniční zastávky Srbsko, kam jsme se z Prahy dostali vlakem po delší půlhodince. Vydáváme se po žluté turistické značce po směru ,,Staré řeky“, jak se Berounce mezi trampy přezdívá. Již po pár minutách chůze se nám po pravé straně otevírá pohled na vcelku běžné údolí.

Zdánlivou obyčejnost ale hned nabourává jeho jméno - Údolí děsu. Údajně se jeho název poprvé objevil vyrytý do místní vápencové skály krátce po konci první světové války. Údolí by se dnes pravděpodobně jmenovalo Kodské – podle osady Koda, která v údolí leží. Události ze 13. srpna roku 1925 tomu ale chtěly jinak.

Zdroj: Štěpán Pichl

Toho večera se totiž nad údolím přehnaly silné srážky. Potůček se rozvodnil a bral s sebou vše, co mu stálo v cestě. Jakoby zázrakem ale první trampské boudy (údajně i díky lahvím od whiskey v základech) bleskové povodni odolaly. Jelikož se potok v historii údolí rozvodnil ještě několikrát, vzpomněli si místní trampové na onen nápis a od té doby neřekne údolí nikdo jinak.

Zdroj: Štěpán Pichl

Stoupáme do mírného svahu ulicí Ke Kodě. Asfaltová cesta končí a my máme na vybranou - pokračovat rovně ke staré osadě Koda, nebo se vydat doprava vstříc skálám. Volíme druhou možnost. Už po pár metrech narážíme u travnatého plácku na strom s prázdnou nástěnkou s označením Údolí děsu. Jedná se o místo, kde každoročně probíhá tzv. potlach.

Zdroj: Štěpán Pichl

Potlach? Trampská klasika

Potlach. Původ výrazu nás zavede až k severoamerickým indiánům. Ti takto označovali společenskou událost, při které se předávaly dary. Potlach v českém provedení si představte jako klasický táborák okořeněný trochou romantické ideje kamarádství a svobody. V Česku se potlachy začaly objevovat právě s rozvojem trampingu, který je obecně inspirován westernovou tematikou. Trampové z údolí děsu byli jedni z prvních, kteří si indiánskou slavnost vzali za svou.

Zdroj: https://www.tresbohemes.com/2020/12/century-of-czech-tramping/

Potlach má v Údolí děsu již dlouhou tradici. Na počest založení osady se tradičně pořádá poslední víkend v červnu. Kromě opékání buřtů na hranici, zpívání trampských písní a všeobecné radosti se také vztyčuje táborová vlajka.

Reklama v celostátní televizi

Ne vždy ale měly tyto slavnosti kamarádství a svobody klidný průběh. Během 60. a 70. let minulého století rozháněli potlachy plné mladých trampů příslušníci komunistické Veřejné bezpečnosti. Reakcí na represe byl ale poněkud paradoxně ještě větší zájem o tramping. 

V novinách a časopisech se tak začaly objevovat rubriky věnované tomuto tématu. Československá televize v roce 1965 natočila dokonce krátký film věnovaný trampskému potlachu.

Pojďme dál vstříc skalní roklině. Ačkoliv se do poslední chvíle nezdá, že bychom měli vstupovat do nejstarší trampské osady v Česku, po pár krocích se ocitáme ve zcela jiném světě. Naše první dojmy připomínají příchod do Tolkienovy hobití osady s nízkým udržovaným trávníčkem, dřevěnými sruby a půvabným potůčkem, který celou osadu protíná.

Zdroj: Štěpán Pichl

Jako první se objevuje srub s nápisem NA 60. MÍLI. Název je inspirovaný tehdy populárními kovbojkami. Právě toto stavení bylo totiž v roce 1922 první, které zde trampové postavili. Po něm následovala další – Harney (1923), Nibowaka (1924), Spook ranch (1925)...

Zdroj: Štěpán Pichl

První byla v Prdláku

Trampské boudy často vznikaly zcela spontánně. Údajně první srub v oblasti Srbska vznikl v Císařské rokli lidově zvané Prdlák. Jedná se o skalnaté údolí bývalého lomu, jehož jméno vzniklo zkomolením názvu přilehlého vrcholu Brdlák. Stinné a vlhké údolí si ale trampy nezískalo, proto původní boudu strhli (podle jedné z verzí nalezeným dynamitem) a skupina se pak raději přesunula do slunného Kodského údolí.

Zdroj: Štěpán Pichl

Dlouhodobější existence osad závisela na nalezení společné řeči s majiteli pozemků. Svědčí o tom i následující historka. Jednoho večera se měl na stanující trampy přijít podívat místní hajný, starý Žíhla. Při řeči s táborníky se chtěl opřít o strom. Netušil ale, že strom je naříznutý, takže se hajný při prvním dotyku skácel i s kmenem na zem. Asi je vám jasné, že velkou radost z toho neměl. Trampy od vyhnanství zachránila jen jejich diplomatická dovednost. Před hajným dokonce prý utajili i fakt, že na ohniště měli podobně ,,připraveno“ dalších pět stromů.

Udržovaná historie

Dnes je již situace zcela jiná, což je vidět i na celkově skvělé kondici, v jaké sruby jsou. Podle sportovního vybavení, pečlivě srovnaného na terasách, solárních panelů a upravenosti osady je patrné, že se aktuální majitelé o sruby náležitě starají.

Zdroj: Štěpán Pichl

Naši domněnku si náhle potvrzujeme při náhodném setkání s místním. Během prohlížení srubů, k osadě náhle přijíždí vozidlo a z něj vystupuje jakýsi muž. První myšlenkou je, že budeme vyhozeni. Zátiší, ve kterém se nacházíme, totiž působí poněkud soukromě. ,,Dobrý den, mohu Vás krátce vyrušit?“ ptám se pána, abych převzal iniciativu. ,,Určitě, povídejte,“ odpovídá muž, ze kterého se vyklubal vlídný majitel srubu, který se nám později představil pod přezdívkou Roni.

Zdroj: Štěpán Pichl

,,Kdo jsou aktuální vlastníci srubů?“ ptám se. ,,Řekl bych, že 95 procent aktuálních majitelů jsou přímými potomky původních zakladatelů!“ Touto poznámkou jsem poněkud zaskočen. Znamenalo by to totiž, že se jedná o minimálně o třetí, ne-li čtvrtou generaci, která pokračuje již ve stoletém odkazu svých trampských předků.

Zdroj: Štěpán Pichl

Trampové a sport

Po krátké debatě se vydáváme po pěšině nahoru do kopce. Během stoupání příkrým svahem se nám odhaluje plná krása skalního masivu Údolí děsu. Po pár minutách chůze přicházíme k nohejbalovému hřišti, které je tichým důkazem toho, jak velkou roli hrál v trampingu sport. 

Zdroj: Štěpán Pichl

Není náhodou, že právě kousek nad hřištěm stojí pomník postavený na počest všem zesnulým (nikoli při sportu) osadníkům.

Zdroj: Štěpán Pichl

Osady mezi sebou pořádaly všemožná klání a nutno říct, že osadníci z Údolí děsu patřili k těm nejúspěšnějším. Od fotbalu přes box, víceboje, lesní běhy, utkání v ledním hokeji, až po atletické disciplíny. Tuhle zpocenou část místní historie dokazuje velké množství vyhraných pohárů zdobících sruby po celém údolí.

Kuriozita na potoce

Ve zdejším potoce je k vidění přírodní zajímavost. Je v něm totiž rozpuštěno nemalé množství vápence, který se, podobně jako krápníky, postupně usazuje na organických zbytcích. Takto nahromaděný vápník, odborně pěnovec, pak na potoce vytváří pozoruhodné kaskádovité útvary.

Zdroj: Štěpán Pichl

Míjíme rozbořené stěny starého mlýna a zastavujeme se až u pramene Kodského potoka. Ten na povrch vyvěrá do zbudované Kapličky, bývalého poutního místa, kam dříve lidé chodívali prosit o déšť.

Zdroj: Štěpán Pichl

S pramenem je spojena další místní zajímavost. Voda má totiž stálou teplotu 11 stupňů, proto rybníček, do kterého voda teče, nikdy nezamrzá.

Zdroj: Štěpán Pichl

Samotný závěr našeho putování završuje poněkud tragická připomínka v podobě pomníčku Bohumila Žíhly. Že Vám jméno něco říká? Máte pravdu. Jedná se o hajného, syna starého Žíhly, kterého tu krátce po osvobození zavraždili opilí ruští vojáci, když hájil svou rodinu. 

Kam dál? Vybere si každý

A kam dál? U pomníčku rozhodně nekončíme, Český kras je naštěstí zajímavostmi zcela nabit. Můžeme vám nabídnout minimálně dvě trasy, po kterých se vydat. Ta první vede po modré stezce směrem do Řevnic. Na patnáctikilometrové cestě narazíme na Kodskou jeskyni s historickými nálezy už z doby neolitu, muzeum v Litni, dva zámky nebo třeba vyhlídku Babka.

Zdroj: Štěpán Pichl

Druhá trasa vede taktéž po modré trase, ovšem tentokrát opačným směrem. Na této trase se projdeme lesem, navštívíme kouzelnou zříceninu hradu Tetín s impozantním výhledem a cestu zakončíme v historickém centru Berouna.

Osobně vám ale doporučím trasu třetí. Kudy vede? To právě nikdy dopředu nevíme. Je to ale jediná trasa, na které vždy objevíme ta nejzajímavější zákoutí. Jediná trasa, která nikdy neomrzí a která bude ještě dlouho v našich vzpomínkách. Protože důležitý není cíl, ale cesta!